Matouš Vinš

Tasmánie – nejdivnější země světa? (díl 1.)

Vyprahlá šedohnědá krajina s bílými pahýly stromů, kopce, jezera a kruhy zeleně zavlažovaných pastvin. Připadám si, jako bych přistával na jiné planetě. Tasmánie – ostrov, který jsem tak často vídal v dokumentech o přírodě – opravdu existuje. A je mnohem větší, než se na mapě zdá…

_FXC1703

Ještě na letišti v Melbourne jsem si narychlo zabookoval 2 noci v hostelu s nejdivnějším názvem: The Pickled Frog. Naložená žába. Ale až na tu zelenou barvu zvenčí se tváří útulně. Mimo jiné tu mají krb, lahev vína za devět padesát a pohodlná křesílka. Ideál.

Druhý den ráno vyrážíme s partou z hostelu na Mt. Wellington – horu, která vrhá svůj majestátní stín na město Hobart. Vezeme se ve staré rozhrkané dodávce, kde člověk přes řvoucí motor sotva slyší vlastního slova, ale je to zdarma, takže nikdo neremcá. Z hory na několika místech stoupá dým, sopka to ale není. Řidič vysvětluje (taky bych chtěl mít tak silné hlasivky!), že hasiči úmyslně vypalují kusy buše, aby pak snadno zabránili případnému opravdovému požáru. Takže se prý nemáme čeho bát.

_FXC1543

_FXC1544

Nahoře je pořádná kosa, těch dvanáct set metrů převýšení je znát. Skoro nic tady neroste – všude jenom velké balvany a mezi nimi skrčené ubohé keříčky vřesu (nebo jeho tasmánské verze). Vyrážíme dolů. Pěšky. Nevím, co žene ostatní, já se ale nejvíc těším na kávu a snídani ve stánku přímo pod horou.

Aby toho nebylo málo, přidávám se odpoledne k několika slečnám na cestu do národního parku Mt. Wellington. Desítky mrtvých klokanů podél cesty, divná krajina, obří eukalypty – představte si strom o něco vyšší než věž katedrály na Petrově, stromové kapradiny, spousta neznámých zvuků a svítící červi. To si tak v noci jdete lesem a najednou kolem vás září stovky – možná tisíce – bílých jasných světýlek. Žádné ubohé ublikané světlušky jako u nás. Člověk si tam připadá skoro jako v planetáriu, které ukazuje hvězdnou oblohu neznámé planety v jiné galaxii.

_FXC1577 _FXC1560

Prý se tady stopuje nejlépe z celého světa. Vyrážím s Japonkou Mai do městečka Ross v centru ostrova. Co tam? Tamní pekárna je (možná) předloha pro slavný japonský animák Kiki’s Delivery Service. A tvrdí o sobě, že mají nejlepší vanilkový řez na světě. Tak uvidíme.

_FXC1615

Často mám pocit, jako bych byl ve Skotsku. Krajina je podobně divná, domečky mnohdy stejné, klokany jsem potkal i u Loch Lomond (o tom až jindy). Ale nejvíc mi ho připomínají místní obyvatelé. Stejně jako Skot nikdy neřekne „Užij si Británii,” Tasmánec nikdy nepopřeje, abychom si užili Austrálii. Vždycky jenom „Enjoy Tasmania!”. Krom toho tu také mluví divným přízvukem a většinou na první pohled vypadají jako farmáři. I když pracují v kanceláři. A opravdu rádi berou stopaře. Když nám pak polohluchý pán po cestě zpět v hlínou zašpiněném autě vypráví, jak nechal svých 800 ovcí přepsat na syna, a teď si užívá důchodu – stará se o zahradu a pomáhá rodině s farmařením – jsem si téměř stoprocentně jistý, že jeho předkové připluli ze země Lochů, Glenů, Benů, vřesu a ovcí.

_DSC0375 _FXC1636 _DSC0381

1 Komentář

  1. Kamila

    Ahoj Matouši. Prosím, měl jsi vlastní zkušenost se stopováním po Tasmánii? Pokud bychom se chtěli dopravit k trekům busy nebo stopem, abychom si nemuseli půjčovat auto, máme šanci – ve dvojici? Díky za radu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *