V Hanoji uléhám večer do postele a před očima se mi pořád honí bláznivé scény z tamních rušných ulic. Motorky, troubení, spousta jídla a miliony vůní. Motorky, babičky tlačící kola ověšená květinami i usměvaví dědulové s bambusovou dýmkou. Motorky, stylově oblečení místní, zmatení turisté a další motorky. Grilovaní psi, Vietnamci na maličkých židličkách, káva, čaj, dráty, motorky, stromy, silnice, smog a… zase motorky. 

Ale nemůžu říct, že by se mi tu nelíbilo. Právě naopak. Nějak se mi nedaří odjet. Po těch všech měsících v Asii už jsem si zvykl hledat v chaosu řád. V Hanoji to sice chvilku trvalo, ale o to je celé město zábavnější. A těch scén na focení! Takové situace člověk nevymyslí…

[obcasnik]

A to jsem se ještě nezmínil o jídle! Stovky variant rýžových nudlí a nespočet dalších pokrmů je tady středem vesmíru. Vietnamci jídlem žijí. Jsou na něj neuvěřitelně hrdí a mají proč – sotva někde na světě potkáte větší rozmanitost chutí a vůní. Při výběru podniku stačí jen následovat svůj nos a davy místních. Tedy – podniku… Spíše pouličního stánku, kde nevaří nic jiného, než jedno jediné jídlo, které tam umí nejlíp na světě. O nočních výpravách daleko za hranice evropské představy o foodporn a všemožných hotpotech a pánvičkách, kde si jídlo děláte sami, ani nemluvě.

Vietnamská káva by byla samostatná kapitola. Silná, hutná, neodolatelně voňavá, sladká a těžce návyková. Evropští kavárníci by tu asi dostali infarkt, ale ona je prostě neuvěřitelně dobrá. Nechám ji dlouhých několik minut pomaličku překapávat na kondenzované mléko, šupnu tam pár kostek ledu a pak si pomalými doušky pumpuji kofein do žil. Pozoruji při tom všechen ten ruch venku, ale pro mě jako by se v tu chvíli zastavil čas. Kokain? Na co?

Na jedné z ulic je kupodivu klid. Místo aut a motorek tu totiž jen párkrát za den projede vlak. Ozve se zahoukání, místní rychle sbalí sušící se prádlo, posezení nad čajem nebo obrovský hrnec s polévkou, nechají vlak projet a okamžitě se vrátí ke svám rozdělaným činnostem. Jako by se nic nedělo. Procházím ji spolu s fotografem Tomášem, kterého jsem ráno potkal na kávě. Žije tu přece „jenom” něco mezi 7 a 8 miliony lidí. Takže si tak náhodou vyrazíte na kávu a náhodou tam potkáte Čecha, se kterým jste byli den před tím na pivu… Nu což, svět je maličký.

Chtěl bych tu vyfotit i ten projíždějící vlak. Jenže je výluka. Už několik dní. Mám aspoň pár fotek chlapáků, kteří trať opravují, a dědulu, který na ně celé dny nevěřícně zírá. Vážně – v průběhu třech dní tam vždycky takhle stál.

Do koupelny z domu přes koleje, proč ne… Nejdřív trochu stydlivá slečna se nám nakonec nenápadně vystavuje venku, ať ji můžeme vyfotit.

A na závěr trocha toho slíbeného smogu. Není ani z továren, ani z aut. Schválně – zkuste si tipnout, co za tímhle šedivým peklem stojí… Jak jinak než motorky.

To si tak sedíte na mostě, čekáte na projíždějící vlak a kolem vás prdí a smrdí nekonečný proud motorek. Skoro mě to přestává bavit, a navíc se stmívá. Naštěstí si ke mě přisedá mladý klučina a slušnou angličtinou a začíná se vyptávat. Nakonec se spolu bavíme dobrou hodinu a na závěr mě zve na večeři na „druhé straně řeky” – tam, kde turista zabloudí jen náhodou. Má to v hlavě srovnané, chlapec. Stejně jako já naštěstí dostatečně brzy pochopil, že dobrá práce a peníze nejsou zdaleka všechno. Vrátil se sem ze Saigonu jen proto, aby mohl být více s rodinou, přáteli a trochu si užívat života. A tak to má být!

Tenhle pán s ním vůbec nesouvisí, ale fakt se mi líbil jeho klobouk, tak jsem ho musel vyfotit.

Ještě nemáte dost? Podívejte se na fotky z jihu Vietnamu!