Čínský nový rok se blíží, hotely plní a ceny raketově zvedají. Luang Prabang není to pravé místo, kde bych chtěl odolávat náporu Číňanů a Korejců. Kam se ale vypravit? Zpět do Thajska? V Laosu se mi líbí, chci tu ještě pár dní zůstat. Nakonec vítězí prst zapíchnutý v mapě na zdi hostelu. Vieng Kham. Už se tam „jen” stačí nějak dostat.

Druhý den kolem půl jedenácté dopoledne přijíždím na autobusovou stanici. Těsně vedle… Odsud jezdí jen dálkové autobusy do Vientianne a okolních zemí. Ta správná je na druhém konci města. O půl hodiny později naštěstí u okénka zjišťuji, že autobus do Vieng Kham existuje, a dokonce odsud odjíždí už v poledne.

Po šesti hodinách náročné jízdy po čím dál rozbitější prašné silnici a překonání horského sedla přijíždím do cíle. Kupodivu jsou tu i dva guesthousy. Jeden je sice plný a ve druhém skoro hodinu čekám, než vůbec někdo přijde, ale to vlastně vůbec nevadí. Chvilka smlouvání bez jediného slova (stačí ceny ťukat do kalkulačky) a nocleh mám zajištěný.

Konečně mám možnost nafotit pořádnou sérii portrétů místních lidí. Sice se mě všichni ze začátku trochu bojí, focení jim ale nevadí. Celou dobu mě sleduje banda místních dětí – chvíli se snaží skrývat, nebo předstírat, že se jen tak prochází po ulici, pak to ale vzdávají a následují mě naprosto okatě.

Po cestě zpět ke guesthousu mě zastavuje starý pán a představuje se jako místní učitel angličtiny. Úroveň jeho angličtiny je sice hodně bídná a půlku slov mu nerozumím, pořád je to ale první člověk, se kterým si tu mohu popovídat. Se všemi ostatními jsme zatím skončili na „sabaidee” a úsměvu.

Od učitele se dozvídám, že jsem tu jediný cizinec za poslední 3 měsíce. Pokud tedy nepočítá ty, co zde jen projíždějí a maximálně se zastaví na polévku. Vypráví mi, jak za dob války ve Vietnamu procestoval několik okolních zemí, protože všechno bylo zdarma. Peníze byly to poslední, co lidi řešili. Nejdůležitější bylo přežít. Je prý sice fajn, že dnes se pomalu zvedá životní úroveň v celé zemi, dřív to ale bylo o hodně lepší. Lidé si vzájemně pomáhali a skutečně si vážili toho, co mají.

Pak už přicházejí jeho studenti, aby si mohli své znalosti vyzkoušet v praxi. Většina z nich po chvíli vyčerpává všechny základní fráze a pomalu se trousí pryč. Nakonec zůstává jen Thong, kluk stejně starý jako já, který umí anglicky o hodně lépe než jeho učitel. Vyptává se mě na spoustu slovíček a frází a já má mnohdy co dělat, abych mu vysvětlil, proč se něco řekne zrovna takto. Prostě se to tak řekne, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel…

Večer mě pak Thong zve k sobě na večeři, máme zdejší lepkavou rýži (sticky rice), silný zeleninový vývar se zelenými listy podobnými špenátu a chilli papričky. Od nudlových polévek je to super změna.

Druhý den ráno se vydávám na další průzkum okolí a hned před dveřmi mého dočasného domova potkávám zarostlého bělocha s velkým batohem. Dáváme se do řeči – prý prostopoval celou Barmu, teď pokračuje v Laosu a směřuje do Vietnamu. „Actually, where are you from?” „Czech Republic.” „Děláš si prdel? Tak proč se tu už deset minut bavíme anglicky? Petr, čau.”. Vždycky jsem říkal, že v Čechách je největší koncentrace dobrodruhů. A takhle to dopadá, když si oba zvykneme představovat se anglicky.

Jdeme se společně vykoupat do řeky, kde se k nám přidává parta místních děcek, a pak pokračujeme pěšky do vedlejší vesnice. Tam se s Petrem loučím, přeji mu šťastné putování a vracím ze zpět do Vieng Kham.